Vít Ondráš
Ahojte, dnes se mi podařilo setkání, z kterého já osobně mám velkou radost. Na mé pozvání kývl človíček, kterého znám od kočárku, ale vídám ho spíše náhodně, rodák z Olší, který v mládí prošel nepříjemnou nemocí, ale držel se hesla: Co tě nezabije, to tě posílí. No, a tak je tady s námi a to je moc dobře. Podle mě skromný a chytrý kluk, co si v pravý čas uvědomil, co chce a pověsil aktivní kopačky vcelku brzy na hřebík a vydal se na dráhu rozhodčího, kde si nepočínal vůbec špatně a nakoukl tak do pater nejvyšších. Díky tomu nám dnes může fotbal popsat i z té druhé strany, jak ho málokdo známe. Končané z Olší už asi tuší, o koho jde, ale pro pořádek sedí tu sympatický, vysmátý a ještě pořád mladý muž Vít Ondráš. Ahoj kamaráde.
1 - Jak se máš, vypadáš spokojeně, není to doufám jen kamufláž?
Ahoj Jirko, moc děkuji za tvé pozvání k rozhovoru. Přiznám se, že zažívám jedno z nejkrásnějších období ve svém životě, tak jsem rád, že je to na mně i vidět.
2 - Jsi i vcelku čerstvým otcem, jak se ti zamlouvá tahle nová, životní role? Holka nebo kluk?
Je to prostě paráda. Tátou jsem se stal až v trochu pokročilejším věku, ve svých 40 letech, ale možná právě o to víc si to všechno užívám. Máme s přítelkyní Janou synka Vítka.
3 - Kopačky už máš? Rodiče často vidí své sotva se plazící ratolesti, které nechca kopli do míče už v Barceloně, jak tomu bude u tebe, hádám, že nějaký sport pro kluka určitě ano nebo ne?
Kopačky ještě nemáme a ani nevíme, jestli někdy budou. Necháme to na Vítkovi, co bude chtít ve svém volném čase dělat, ale tím, že bydlím v Uherském Hradišti a máme s kočárkem nachozených spoustu kilometrů kolem atletického stadionu, tak by se nám líbilo, kdyby Vítek začal třeba s atletikou, což je základ skoro ke každému sportu a pak uvidí, co se mu bude líbit. Každopádně bych byl moc rád, kdyby určitě sportoval a měl ze sportu radost. To je naše motto, nechceme, aby něco dělal jen pro rodiče. Tak uvidíme, jak tomu bude za pár let.
4 - Teď už zpátky k tobě a zabrusme trochu do historie. Jak vzpomínáš na dětství strávené ve sportem nabitých Olších? Tenisové turnaje na kostkovici, Amerika na škváře, hokejbal a nikdy nekončící fotbálky proložené schovkou?
Jirko, když si na to vzpomenu, tak je mi trochu smutno, že naše děti tohle asi nezažijí. Byly to nádherné roky, na které se nedá zapomenout. Ne jenom, že jsme všichni hrávali fotbal, to byla taková samozřejmost, ale těch dalších různých sportovních aktivit bylo tolik, že si možná ani na všechno nevzpomenu. Na tenisové „maše“ na kostkovici, na spousty hokejových sezón na betonu, skákání přes gumu, vybíjené, na zimní bruslení na rybníku… Nejlepší na tom všem bylo to, že když člověk po škole odhodil aktovku a vyběhl ven, vždycky tam někdo byl, s kým se dalo sportovat a hýbat se. To dnes bohužel už tolik vidět není.
5 - Fotbalu, ale přece jenom bylo nejvíce, ty jsi prošel všemi kategoriemi ve Zlechově, můžeš nám to jen tak pro pořádek trochu objasnit, které posty jsi vystřídal, kde se ti nejlíp hrálo a s kým? Popřípadě vzpomenout oblíbeného trenéra.
S balonem jsem se snad narodil. Když se občas dívám na své fotky, když jsem byl úplně malý, už jsem měl na fotkách balon J. Takže jak byla možnost začít chodit trénovat na velké hřiště, hned jsem toho využil a začal trénovat. Dříve nebyly kategorie rozdělené, jak je tomu dnes, takže jsme byli přípravka a pak už jako desetiletý klučík začal trénovat s vámi „starými“ glocky. A to byla ta správná škola, tam se člověk pěkně otloukal, ne jak dnes, kdy jsou kategorie U14, U13, U12 a kluci hrají pouze své ročníky proti sobě... Během své fotbalové kariéry jsem si prošel všemi posty. V přípravce jsem nejprve chytával, pak zase hrál a tak se to se mnou táhlo až do mužů, kdy si pamatuju, že jsem také jednou nastoupil v brance, bylo to v nějakém domácím utkání, já z toho byl celkem „vykulený“, protože jsem do té doby dlouho v bráně nestál a my jsme doma vyhráli, už si nepamatuju přesně výsledek, ale bylo to nějaké divoké skóre asi 5:3, ale vyhráli jsme J Oblíbený post jsem tedy neměl, vždycky jsem chtěl střílet branky, ale žádný „snajpr“ jsem bohužel nebyl, byl jsem spíš takový pracant, který si to musel všechno odmakat, takže jsem v sestavách rotoval a nějaké stálé místo nikdy moc neměl. Trenérů se za léta strávená u fotbalu vystřídalo několik, ale nejraději vzpomínám na Bohuška – to bylo v žákovských letech. Já jsem nerad prohrával a on s námi na konci tréninku hrával fotbálek a vždycky jsme hrávali proti sobě a on nás zdravě hecoval, já nechtěl prohrát, oni byli s Bohouškem silnější, a tak jsem zase hecoval kluky, že nemůžeme prohrát a možná to někdy i těžce nesl, když jsme prohráli, že to bylo jako nespravedlivé… Dnes je to úsměvná vzpomínka, ale jak se říká, co tě nezabije, to tě posílí.
6 - Kdy v tobě uzrálo rozhodnutí, že už fotbal ne, a že ho raději budeš pískat, došel jsi na to sám nebo to mělo nějaký impuls?
Už jako malý kluk jsem občas pobíhal s praporkem za lajnou při nějakých přátelácích, ale finální rozhodnutí přišlo v roce 2000, kdy jsem viděl, že jako hráč to nikam moc nedotáhnu a řekl jsem si, proč to nezkusit. Rozhodčí nás často pěkně „řezali“, tak jsem si řekl, zkus to. A navíc Zlechov byla taková rozhodcovská bašta – Chramcovovi (Pepa s Jirkou) byli takovými mými vzory. A tak jsem se vydal na svůj první seminář pod hlavičkou okresního fotbalového svazu. Absolvoval jsem testy, pak mi na semináři ukázali, jak se vypisuje zápis (to bylo někdy v pracovním týdnu) a v sobotu už jsem dostal svou první delegaci.
7 - Začátky byly asi těžké, jak sis zvykal na hanlivé tituly, které se během zápasu snášejí na hlavu sudího. Vybavíš si své první oficiální pískání? Jak moc velká byla nervozita?
Na svůj první oficiální zápas si moc dobře pamatuji. Jednalo se o dorostenecké utkání v sousedních Boršicích u Buchlovic. Nervozita byla veliká, přijel jsem na utkání, a co se nestalo, hostující mužstvo se na utkání nedostavilo. No a co teď s tím? Na to jsem nebyl vůbec připravený (ono taky po dvouhodinovém semináři to ani nebylo možné)…. No byl to krušný začátek…. A pak už to běželo jak na běžícím pásu. Víkend co víkend zápasy počínaje různými mládežníky, přes utkání mužů…. Co se týká fotbalového prostředí, sám to vidíš, že to nemají rozhodčí jednoduché. Ale v začátcích si to nějak moc neuvědomuji, že bych se zápasů jezdil nějaký znechucený a že bych nějak vnímal urážky diváků. Měl jsem takové své motto: „S hráči si na hřišti udělám pořádek, ostatní mě nezajímá“. Toho jsem se držel skoro po celou svou rozhodcovskou kariéru a myslím si, že se mi to celkem dařilo.
8 - Krůček po krůčku jsi tedy pomalu postupoval soutěžemi, kde se to až zastavilo?
Jsem rád, že jsem opravdu postupoval krůček po krůčku. Myslím si, že jsem si poctivě prošel všemi úrovněmi a po 13 letech byla má píle odměněna – dostal jsem na listinu profesionálních soutěží. Byl to jak jiný svět, když jsem jel na svůj první seminář do Prahy, kde jsem se potkal s takovými jmény, jako byly v té době Tonda Kordula, Radek Příhoda, Mirek Zelinka….. Bohužel jsem na této listině vydržel pouze jeden rok, pískal 16 utkání druhé ligy a byl asi na 7 utkáních I. Ligy jako 4. rozhodčí.
9 - Tak to už muselo být časově i fyzicky náročné, jaký tedy je vrcholový fotbal pro rozhodčí i oni musí mít ostré lokty, aby se prosadili? Nebo to nezáleží jen na nich samotných?
Práce rozhodčích je obrovsky časově a někdy i fyzicky náročná. Na každé úrovni se musí (tedy měl by) rozhodčí připravovat ať už fyzicky, tak i psychicky a taky teoreticky. S vyšší a vyšší soutěží, se nároky na rozhodčí zvyšují a rozhodčí v profesionálních soutěžích jsou tak časově vytížení, že bohužel trpí jejich civilní zaměstnání (spousta rozhodčích se věnuje pouze pískání nebo pracují na částečný úvazek) a také trpí jejich osobní život. To nejsou jen víkendy, které jsou plné fotbalu, také zápasy během týdne, k tomu tréninky během týdne (zasílají se data ze sport testerů trenérům fyzické kondice), jednodenní semináře během sezóny, letní a zimní semináře, neustálé zdokonalování teoretických znalostí... No a zákulisí moc rozebírat nebudu, to by bylo na dlouhé povídání, ale to, co se různě mezi fotbalovou veřejností vykládá, je samozřejmě z velké části pravda. Ne vždy je to o vašich výkonech, ale je v tom různý politický vliv, o čemž jsem se přesvědčil i já sám, ale aspoň člověk zjistí, co jsou lidi zač… Mé působení v profesionálním fotbale byla velmi dobrá zkušenost.
10 - Tvůj nejpovedenější zápas, jestli se to takhle dá říct?
Asi se to takhle říct nedá, hráč má své nejpovedenější utkání, když třeba dá 5 branek, ale jak hodnotit nejlepší utkání rozhodčího? Spíš si člověk vzpomene na utkání, která se mu tolik nepovedla, a nebudeš tomu věřit, i taková jsem během kariéry měl J Sportovní veřejnost očekává bezchybný výkon rozhodčích jako samozřejmost, ale řeknu ti to tak, jaká soutěž, takový rozhodčí. Tedy aspoň by to tak mělo být, ale stejně jako hráč pokazí přihrávku, tak i rozhodčí se občas upískne nebo něco nevidí. Ale nesmí to být tendenční a nesmí toho být moc....
11 - Začal jsi na tehdejší poměry pískat poměrně mladý, jak sis sjednával respekt u třeba starších borců, tasil si jednu kartu za druhou?
No nemyslím si, že jsem začal příliš mladý, dnes začínají kluci již v 15 letech a ve dvaceti se už vidí v lize, kdežto já začal v jednadvaceti. Tím, jak postupně procházíš všemi soutěžemi, se postupně učíš, jak řídit utkání. Já jsem nebyl typ, který by sjednával respekt kartami, ale spíš jsem se snažil být pro hráče partnerem a moc nevyčnívat a neupozorňovat na sebe. Ale ne zase, že bych si všechno nechal líbit. A když bylo potřeba, uměl jsem kartu „vytasit“ velmi rychle. Hlavně jsem se snažil na hřišti nic nevymýšlet. A to si myslím, že si tím člověk buduje své jméno a s tím přijde i respekt.
12 - Hráči si vedou statistiky, góly, přihrávky, čistá konta, máš něco podobného?
Do ligy jsem si vedl statistiky, ale poté, co jsem v lize skončil a vrátil se zpět do třetí ligy, jsem s tím přestal... Takže ti ani neřeknu, kolik jsem v tu dobu měl odpískaných zápasů, nebo udělených karet, protože už je to celkem dávno, když jsem s touto statistikou skončil….
13 - Jak dlouho jsi tedy aktivně pískal?
Pískal jsem 17 let a teď už čtvrtým rokem působím jako delegát, ale vzhledem k rodinnému přírůstku už tomu delegátství moc nedávám….
14 - Měl jsi za tu dobu už vytipované problémové hráče, a připravoval ses na ně nějak speciálně?
No jasně, že měl. Když už člověk v soutěži působil nějaký rok, přesně věděl, kteří hráči jsou „problémoví“. Rozhodčí by se vždycky měl snažit dobře vycházet s kapitánem a staršími hráči a toho jsem se tak trochu držel, ale občas dostal kapitánskou pásku totální „blázen“, tak pak to bylo těžké s ním nějak po dobrém vycházet….
15 - Asi jedna taková nepříjemná otázka, rozhodčí a peníze na všech úrovních?
Je to opravdu ožehavá otázka, ale dám ti na ni upřímnou odpověď. Bohužel peníze jsou na všech úrovních, a kdo říká, že ne, tak lže. Jeden z důvodů, proč jsem šel pískat, byl taky to, že jsem si řekl, že bych trochu chtěl změnit pohled na rozhodčí. Pamatuji si moc dobře, že když jsem ještě hrával fotbal, tak když jsme jeli na venkovní utkání, tak nás mnohdy rozhodčí nepustili ani za půlku a to jsem prostě chtěl změnit. Chyb jsem taky během kariéry udělal spousty, ale nikdy jsem nedělal chyby úmyslně.
16 - Jak jsi se připravoval na zápas, rozcvička nebo pivo s klobásou a pak to ze středového kruhu nějak odfoukám? Když se tak na tebe dívám, tak asi ani jedno nepřipadá v úvahu. Myslím tu klobásu s pivem.
Když něco dělám, tak vždy na 100%, já to prostě jinak neumím, takže příprava byla vždy svědomitá. Ale na druhou stranu se musím přiznat, že několikrát se mi podařilo, že den před utkáním byla nějaká oslavička a na druhý den nebyl člověk úplně čerstvý....
17 - Kdy jsi naposled viděl hrát Zlechov?
No už tomu nějaký ten měsíc bude… Moc se na fotbal do Zlechova nedostanu, a když už, tak jsem trochu znechucený chováním lidí (fanoušků) během utkání. Kolik si toho kluci (bývalí kolegové rozhodčí) vyslechnou, to mi za to nestojí... Každý z těch křiklounů, ať si zkusí stoupnout doprostřed hřiště, vzít píšťalku a ať se ukáže… I proto na fotbal do Zlechova nechodím….
18 - Vím, že to od chlapa zní divně, ale vypadáš dobře, udržuješ se nějak?
V pohybu jsem pořád, běhání mě v posledních letech celkem vtáhlo, v posledních měsících jsem objevil krásy cyklistiky, do toho florbálek s kamarády, občas tenis... Jen fotbal už moc nechodím hrát, spíš se na fotbal už jen dívám….
19 - Mají to dnešní začínající rozhodčí jednodušší, než když si začínal ty?
Určitě to mají podstatně jednodušší, než jsme to měli my. Dnes kdo trochu „umí chodit“ je za chvilku v divizi, dříve to bylo podstatně těžší. Nebyli žádné možnosti výuky, dnes je spousta výukových tréninků, různých programů pro mladé rozhodčí, my jsme se učili sami. Ale každého postupu jsme si vážili. Dnes to mladí berou automaticky, ještě nic nedokázali a už se všichni vidí v lize. Po 5 letech od začátku kariéry pískají třetí ligu. Jaké můžou mít např. v 22 letech zkušenosti? A pak přijdou ve 24 letech do ligy a pak to někdy vypadá, jak to vypadá… Ale to je taky problém těch lidí, co se kolem rozhodčích pohybují těch, co je tlačí nahoru…. Ale na druhou stranu já jsem tomu rád, že jsem v té době tyto možnosti neměl, protože jsem si to všechno musel odpracovat, odpískat stovky a stovky utkání, než jsem se po 13 letech dostal do ligy. A to dnešním mladým chybí, zkušenosti a hlavně pokora.
20 - Vzpomeneš si někdy na pana Petráše, a kdo tě vůbec zasvětil do života rozhodčích, máš nějakého oblíbeného parťáka na pískání?
Člověk zapomíná, ale když jsi mi jméno pana Petráše připomenul, vzpomněl jsem si na své začátky, kdy jsem měl možnost se s ním potkávat, byl také jedním z těch, s kterými jsem se na začátku své rozhodcovské kariéry potkal. Takových těch pravých parťáků bylo několik, ale u rozhodčích to není jako u hráčů, že jsou v jednom týmu a chodí spolu během týdne na tréninky a o víkendu spolu jedou na zápas. Rozhodčí se většinou připravují hodně sami a týden co týden jezdí s různými kolegy, podle toho, s kým vás na to utkání někdo z komise rozhodčích pošle.
21 - Je něco na co jsem se nezeptal a ty bys na to chtěl odpovědět?
Jirko, hlavně jsem byl moc rád a příjemně překvapený, že jsi mě oslovil, že jsme spolu mohli zavzpomínat a snad jsem dal aspoň trochu pohled na fotbal z té druhé strany. Popřeji, ať se Zlechovu ve vodách I. A třídy daří o něco lépe, než tomu bylo na podzim, a hlavně ať se daří přilákat na hřiště do Olší spousty a spousty mladých fotbalistů, tak jak to bylo běžné za našich mladých let, kdy bylo hřiště plné dětí, které měly radost z pohybu. A také bych si přál více slušných lidí kolem fotbalu, ať už v řadách fanoušků, funkcionářů, hráčů a v neposlední řadě rozhodčích.
