Petr Jakoubek (1. část)
Ahoj všichni, co jste se proklikali až sem. Tentokrát jsem tady s mužem, který je víc známý pod svou přezdívkou než pod vlastním jménem, no schválně, kdo se vám vybaví, když se řekne Petr Jakoubek, chvilku to asi trvá. Co? Ale když řeknu je tu se mnou Kouba, věřím, že si mnozí z vás hned vzpomenou na dlouholetého strážce zlechovské svatyně pověstného Koubiče. Ahoj Peťo, dlouho jsme se neviděli, hádám naposledy na Hynkové padesátce a to jsou skoro přesně dva roky. Ale bývaly doby, kdy jsme se vídali každý den, vzpomínáš kdy a kde? Ano, bylo to u Tesařů, tím nemyslím vyhlášenou hradišťskou restauraci, aby nedošlo k mýlce a my nepadli v podezření, že jsme trávili mládí v hospodě, snad to nikoho ani nenapadlo. Ale bylo to u rodinného domu Tesařů v uličce ke kravínu jak se mezi Olšáky tehdy říkalo, kde jsme každý den i ten štědrý s hokejkou v ruce létali za tenisákem, a ve vlastnoručně pomalovaných tričkách se znaky NHL, sváděli i s Martinem neúprosné bitvy o stříbrný křapáč. Ve staré helmě a vaťáku jsme čelili tvrdým střelám kamarádů. Moc rád na to vzpomínám, na kozičkovou šťávu paní Tesařové, klobásky ze sklénky bez chleba, a upřímné rady pana Tesaře a hlavně ta radost ze hry, když tenisák uvízl po krásné střele v lapačce, nebo naopak proletěl vším, co mu stálo v cestě.
1- Jak na to vzpomínáš ty?
Ahoj Jiří, tak na to se nedá zapomenout určitě vzpomínám rád byl to přece jenom kus života. Ty utkání byly úžasné i to všechno kolem, kdy jsme hráli i v dešti. Vystřihovali ze Stadionu (bývalí sportovní časopis) obrázky hokejistů a hltali každou zprávičku z NHL. A určitě nám to dalo hodně hlavně po fyzické stránce, vždyť hrát 7 minut jeden na jednoho v omezeném prostoru dá zabrat. No a takových mačů jsme od 10 od rána do 5 do večera odehráli nespočet, kondice tedy v každém případě. Snad i nějaké ty dovednosti......třeba reflexy.....když teď nad tím tak přemýšlím.
2- Toto už bylo v pozdějším věku, ale vraťme se teď o několik let zpátky, asi někde do roku 1980. Tenkrát jsi s námi nastoupil do první třídy, konec konců jak všichni co jsme si sami zvládli zavázat boty a poznali jsme barvy. Ale pak si onemocněl, dlouho jsme tě neviděli, až si se jednoho dne objevil na hřišti a na nohách si měl železa jako Forest Gump. Co ti tenkrát bylo?
Smích.....tak to opravdu nebylo úžasné období, ale na druhou stranu to vše dobře dopadlo. A co mě bylo? Měl jsem odvápnění krčku kyčelního kloubu.
3- Tehdy vaši asi moc nevěřili, že budeš hrát někdy ještě fotbal?
Ne jenom naši, ale ani sami doktoři tomu moc nevěřili. S touto nemoci se chodívalo na operaci a sport to vůbec.... natož hrát fotbal a dokonce se sebou mlátit v brance. Možná snad rekreačně, a vidíš překonal jsem to a chytám do dnes.Vše je o vůli.
4- Dneska téměř všichni ví, že si byl brankář, ale co já si vzpomínám tak si dlouho býval hráč v poli. Až když jsme přišli do dorostu a skončil Peťa Výstup, řešilo se kdo za něj do brány. Tlačil se tam Vašek Klíger a ty, jestli si to dobře vybavuji. Nebylo to trochu pozdě začínat chytat až v dorostu nebo jak to vlastně s tebou bylo?
To máš pravdu v dorostu jsem prošel útokem, zálohou a byl jsem i pravý bek a stoper . Ale nejvíce jsem hrál v záloze. Pak jednoho dne nebyl gólman a nikdo nechtěl jít do brány. No tak jsem šel já...a už jsem tam zůstal.
5- Tenkrát žádné speciální tréninky pro brankáře nebyly, od koho si se učil a radil ti vůbec někdo, co máš v té kleci dělat? Nepočítám ty tréninky, kdy jsme si ještě s Marťou Tesařem o velkých prázdninách koupili dohromady kopačák, brankařské rukavice a od rána do večera jsme na tebe stříleli. No do večera? Do té doby než došli naši z práce.
Tak ta střelba mi určitě hodně pomohla. Ani v dorostu mi nikdo neradil co a jak. To až později když jsem se pomalu díval do kabiny prvního mužstva. A musím říct, že hodně mě naučil Pavel Mareček, pak i Petr Valenta ale nejvíce jsem se učil z TV.....a sledoval gólmany jak se hýbou atd. Teď to mají kluci o mnoho lepší....mají trenéry, kteří s nimi pracují. To za mě rozhodně takové nebylo. V podstatě jsem samouk, ale možná to bylo i v něčem lepší...byla prostě jiná doba.
6- Někdy kolem roku 1993 až 94 se ve Zlechově založilo béčko v pozdější době nazývané trucmančaft. Sešli se tam kluci ze silných ročníku 1972 až 75 a vrátili se odpadlíci co už fotbal hrát nechtěli. Byli tu i takový hráči jako Cimbálník, Dvouletý, Dleštík, Langr, Stehlík, Tesař, Gajarský, Kočenda většina z nich později stejně skončila v áčku. Jen si nemůžu vybavit jak to bylo s tebou.
Ještě když jsem chytal v dorostu, tak jsem už trénoval za jedničku, ale chytal jsem i za béčko a to pokaždé když jednička hrála doma dopoledne. A odpoledne už jsem mazal zase na fotbal, prostě krásná neděle. To by mi dnes doma neprošlo. Tak to bylo asi celý podzim pak jsem šel do áčka. A vlastně už tam zůstal a absolvoval první zimní přípravu....No Hrůza....smích.
7- Svůj první zápas za muže v áčku si pamatuješ, jak dopadl a kde to bylo? Kdo vlastně chytávál před tebou?
Jiří svůj první zápas bych nechtěl moc rozmazávat...ale ty si to určitě najdeš....Nevím kde to přesně už bylo ...a už vím. Ždánice. Po poločase 7:0 pršelo a v malém vápně bylo po kotníky blata a vody. Nemohl jsem se ani pohnout natož chytat. .A Rosol ještě před koncem poločasu odešel ze hřiště. No a druhý poločas už se nic zvláštního nestalo a tak to i zůstalo. A tak jsem si řekl, že to je asi konec....ale nebyl...další zápas jsem chytal ve Vlčnově 2:2 pak Dubňany 3:0 , Hradčovice 2:0. Takže super. Ale po tom prvním zapase bych nevsadil ani zlámanou grešli, že v áčku zůstanu. Nechtěl jsem balón ani vidět. A kdo chytal přede mnou? Myslím, že Peťa Valenta a Pavel Mareček. A ten po sezoně 94-95 odešel a zůstali jsme pro sezonu 95-96 já a Petr Valenta.
8- V historických zápiskách jsem si našel, že si v sezoně 1995/96 rozhodl utkání proti Zdounkám, které jste v poločase prohrávali 2:0 a ty si dával na konečných 3:2, asi si to pamatuješ, neboť jako brankář jsi zase tolik gólů asi nedal, můžeš nám to přiblížit.
Jó, tak to si pamatuji móóóc dobře, ale nastoupil jsem asi v šesti utkáních a dal jsem v nich 3 branky. Ale samozřejmě ten zápas proti Zdounkám, byl úžasný. Já nastoupil k utkání jako dvojka a v poločase mě trenér řekl ať se přesleču do pole, že tam půjdu. Byl to poslední zápas podzimu a branky dal Kedra a Sonny. A vypadalo to, že bude remíza, lidi už začínali odcházet, ale to měli smůlu, do malého vápna prišla střela z práve strany no spíš střílený centr a já jsem se tam nějak octl v blízkosti míče a zkluzem u vzdálenější tyče a jestě levou nohou jsem to tam propasíroval. No nemusím popisovat, co nastalo. Letěl si na půlku hřiště a nikdo tě nemohl chytit, ani já. Musím říct, že to byl nádherný pocit, ten nával radosti.
9- Celkem rychle si se stal jedničkou, mezi tyčemi, bylo pro tebe výhodou, že Zlechov dlouhé roky riskoval a neměl druhého brankáře, nebo ti konkurence nechyběla?
Ano máš pravdu, dá se říct, že to bylo v celku rychle a že jsem potom byl sám, tak to myslím, že pro mě bylo fajn, protože jsem chytal pravidelně a to bylo důležité pro můj růst. Myslím, že mi to hodně pomohlo. Ale určitě narážíš na konkurenci...myslím, že my jsme tenkrát byly jiní a že mě to ani nevadilo ba naopak. S postupem času jsem samozřejmě přivítal když nějaký ,ten brankař na chvilku přišel, ale bylo to spíš jen opravdu aby mě kryl záda. Až později přišel Jiřina (Vendel) a to už bylo o něčem jiném. Ale i tak jsem byl ještě dlouho jedničkou.
10- Asi po třech sezonách si odešel za oceán, jak se ti líbil americký styl života a co ti nejvíce chybělo a co naopak ti z toho amerického chybí tady?
Odlítal jsem hned po posledním utkání 96. A co mi chybělo? Přece fotbal to je jasné. A co se mi tam líbilo? To by bylo na dlouhé povídání, ale určitě to byl úplně jiný svět. Kdybych nehrál fotbal a nebo byla trochu jiná doba jak teď asi bych tam zůstal. Zažil jsem tam hodně a nelituji, navíc jsem se tam asi po 8 letech vrátil ještě jednou a pobyl tam další dva roky. Nebyl tam takový stres jako tady, prostě pohoda.
11- Po návratu si se hned vrátil mezi tyče? A kdo vlastně během tvého pobytu v Americe chránil zlechovskou svatyni?
Když jsem přiletěl, tak jsem měl za Zlechov odchytaných 82 mistrovských utkání. A po jednom týdnu tréninku už jsem stál opět v bráně. Kdo stál v bráně, když jsem byl po prvé v USA? To opravdu nevím… Mám ale tušení že Jara Andrýsek, ale opravdu to nevím jistě.
12- Ve Zlechově si odchytal 20 sezón za tu dobu se tu vymněnila spousta trenérů, vzpomeneš si na všechny a pod čím vedením se ti nejlíp hrálo?
Trenerů se za mě vystřídalo opravdu dost snad si vzpomenu, ale už je to dlouho. Takže Luďa Sladký, Pišta, Sivák, pak ten podsaditý šak víš...(myslel Vojtu Tomečka) mám dojem ,že chvilku i Bob, Kara, Bene, Pavel Donátek,.....ten zerzaví...(myslel Jožku Surého), Ivoš Šimčík atd už fakt nevím. A pod kterým se mě hrálo nejlíp? To snad ani nejde říct, všichni nám něco daly. Takže to ani nejde říct. Ale nejdéle mě trénoval asi Kara. A já chytal pod všema rád, takže, chytalo se mi dobře pod všema.
13- Tak to bychom měli trenéry, další důležitou věcí pro brankaře je obrana, jak by sis jí poskládal, kdyby sis mohl vybrat ze všech hráčů, co před tebou kdy ve Zlechově hráli. Chci čtyři jména.
Tak tohle je, tak trochu záludná otázka. Já jsem vždycky měl před sebou v rámci možností dobrou obranu, takže někoho vybrat je hodně složité. Ale určitě Jan Maňásek (železná noha),Víta Kaňovský,Leoš Machala...….Lukáš Machala...ale ono je to těžké říct kdo..... byl tam i mladý Bob Obdržálků, Broňa Raisigel a další...Někteří kluci byly záložníci a pak najednou obránci, třeba Hynek Vaněk, takže opravdu jen vyloženě obrance ?...který tam byl pořad tak to nevim. Ale určitě...Jan Maňásek,Víta Kaňovský, Pepa Juřík a samozřejmě Sonny a Lukyn Machala. A máš to i se stoperem.
14- V roce 2002 si byl trenéry vybrán do all stars týmu 1.B třídy, pro brankáře samouka asi velká pocta, motivovalo tě nějak toto ocenění? Jen pro doplnění společně s tebou byli ještě vybrání, Vaněk Hynek st., Zajíc Pavel a Jara Kedra.
To si pamatuji, úžasná sezóna, mám za to, že jsme byly na špici a opravdu nám to šlo. Vše se dařilo a já měl opravdu formu a snad jsem chytl i to co normálně by byla branka. Ale hlavně všichni kluci podávali nadstandartní výkony. Bez nich bych v allstars týmu nebyl. A pocta to byla určitě velká. A motivace no já se vždy snažil dělat pro tým co jsem mohl a tak by to mělo být. Vím, že kluci když viděli, že se můžou na mě spolehnout, tak to prostě šlo a klapalo, to pro mě bylo vždy to hlavní.
