Pavel Nožička (1.část)
Zelená je tráva, fotbal to je hra, zpívá se v jedné oblíbené sportovní písni. Své o tom určitě ví i muž, kterého jsem se rozhodl vyzpovídat dnes, a podle mého si určitě zaslouží, aby tady dostal prostor. Muž s obrovskými hráčskými zkušenostmi, i s mezinárodními trenérskými úspěchy, ale hlavně člověk, který vedl Zlechov v posledních sezónách a dokázal ho vytáhnout, až k historickému postupu do 1.A třídy, což se mu paradoxně stalo osudným. Řeč je o Pavlu Nožičkovi. Ahoj Pavle.
1- Napřed se sluší, zeptat se jak se daří a jak zvládáte vzniklou situaci?
Mám se dobře, taktéž moje rodina a hlavně jsme zdraví.
2- Pavlíku, můžeš nám tak trochu přiblížit svou hráčskou kariéru, s kým vším si se během ní setkal a čeho si na ní nejvíc považuješ? Já si myslím, že spousta lidí ani netuší, kdo nám tady v obci žije.
Kopanou jsem hrál ve všech kategoriích v Kostelanech, dále od 23.let ve Sl.Slavii Uh.Hradiště, později ve Veselí, Kunovicích a Bílovicích. V Kunovicích jsem zahájil trenérskou dráhu. Nejvíc si považuji to,že jsem se stal ve všech klubech králem střelců a mohl hrát po boku např. M.Kadlec,(kapitán národního mužstva) ,L.Vlk ( Fc.Porto), K.Kuba ( Slavie Praha), Z. Lorenc ( Baník Ostrava) a spoustou dalších vynikajících fotbalistů.
3- Pokud vím bavil tě i hokej, jak to bylo s tímto sportem?
Já a hokej? Měl jsem a mám hokej neskutečně rád, hlavně když ho můžu hrát. V mém žákovském věku tady ještě nebyl zimní stadion, tudíž tréninkové podmínky byly složité ,jezdilo se trénovat do Skalice. Bohužel, po jednom tréninku jsem to vzdal.(moje vy-
bavení, tupé brusle atd. se podepsaly na mém výkonu.) Myslím si, pokud bych se věnoval hokeji, stejně jak kopané, určitě bych byl stejně dobrý hokejista. Hokej jsem hrál za Boršice a ještě za spoustu rekreačních mužstev do 60. let
4-Zpátky k fotbalu a hlavně k trénování, kde si jako trenér začínal, a byl si hned po skončení hráčské kariéry rozhodnutý trénovat, nebo si k tomu musel tak říkajíc dozrát?
Trénovat jsem začal v Kunovicích. O trénování jsem měl zájem, proto jsem si postupně doplňoval trenérské vzdělání, již při aktivní dráze. V roce 1985 nás v Kunovicích trénoval pan Kusák, v létě dostal pracovní nabídku do Ruska, tak to ze dne na den předal mě, a já to přijal.
Říká se, že nejlíp se naučíš plavat, když tě hodí do vody. V té době jsme hráli krajskou soutěž, a po tři roky co jsem trénoval jsme hráli v horní polovině tabulky.
5- Kdy se dostavily první úspěchy?
Moje první úspěchy na trenérském postu přišly následně. V r. 1988 jsem dostal nabídku vrátit se zpět do Sl. Slávie jako asistent trenéra, a samozřejmě jsem to přijal. Sl. Slávie hrála třetí ligu a měla hodně dobrý kádr. Následující rok jsme hráli čs. pohár. V 1.kole na půdě Králova Pole v Brně. Prohrávali jsme 20. min. před koncem 3:0 a nakonec po výhře 4:3 jsme postoupili. Tak začala spanilá jízda až do finále čs. poháru, kde jsme cestou porazili Bohemku, Baník Ostrava a další mužstva. Památné finále se hrálo v Hodoníně, kde se tísnilo přes 7.tis. báječných diváků, kteří nás neskutečně celé utkání povzbuzovali. V tomto zápase jsme ještě v 75.min. vedli 3:1 pak nám došli síly a Dukla Praha se spoustou reprezentantů ( Suchopárek, Rada, Hapal, Látal, Němec, Bittengel, Korejčík atd.) nás porazila 5:3, ale i tak nás diváci odměnili bouřlivým potleskem. Jsem na tenhle úspěch patřičně hrdý, protože v mém okolí je hodně málo trenérů, kterým se tohle podařilo. Samozřejmě to byla hlavně práce trenéra pana Jánského, já byl jenom asistent V roce 1991 po podzimu jsme byli odvoláni, protože jsme se snažili za spolupráce s německým sponzorem, o osamostatnění fotbalového klubu. To nám bohužel zlomilo vaz, ale přesto hodně rád na tuto dobu vzpomínám.( Toto utkání je možné shlédnout na https://www.youtube.com/…ZBM
6- Trénoval si i v Rakousku, jak si se k tomu dostal, a nebylo pro tebe jako pro Čecha těžší získat si respekt u Rakušanů, kteří na nás možná koukali trošku přes prsty?
V r. 1990 se otevřely hranice pro hráče, kteří nehráli za národní mužstvo, a tak jsme zkoušeli získat kontakty na kluby v sousedním Rakousku. Mně se to podařilo, a tak jsem v únoru 1992, získal angažmá jako hrající trenér v 1.třídě klubu Fc. Gross Schweinbart, společně s mým kamarádem, a taktéž bývalým hráčem Sl.Slávie Emilem Horníčkem.
Moje znalost jazyka byla téměř nulová, ale měl jsem velkou oporu v předsedovi fotbalového klubu, který měl nás Čechy hodně rád.
Podařilo se mě angažovat na post lékaře mužstva Dr. Aleše Dujku (nynější primář nemocnice U.H.) který mě v úvodu hodně pomohl s němčinou. Ale i tak byly začátky hodně složité( řeč, jiná mentalita , cestování, zranění kolena v přípravném zápase) samozřejmě ne všichni nám byli nakloněni, a poslední nejdůležitější, nový klub se krčil na posledním místě s pouhými 5. body po podzimní části! Všichni do nás vkládali velké naděje a to je na psychiku hodně těžké, proto úvod soutěže nebyl nic moc. Zato konec byl pohádkový, získali jsme celkem 22. bodů ( dvoubodový systém),a poskočili na 8.příčku v tabulce. Po závěrečném utkání nás nosili na ramenou, a takovou oslavu jsem do té doby ještě nezažil!!!
A tenhle úspěch nám Rakouské fotbalové brány otevřel d o k o ř á n !!!
7- Byl nějaký zásadní rozdíl mezi trénováním u nás a v Rakousku, jestli ano tak v čem?
Rozdíl v trénování mezi Českem a Rakouskem je velký, především v tom, že se mně v Rakousku do práce trenéra nikdo nepletl, nemusel jsem ustavičně něco vysvětlovat, nebo obhajovat (sestavu, rozestavení,náplň tréninků atd.), lidé kolem fotbalu táhli za jeden provaz, nepomlouvali, nezáviděli, neházeli klacky pod nohy, proto se tam pracuje nesrovnatelně lépe. Myslím si, že je rozdíl v myšlení a chování, úcta a respektování je samozřejmostí. Bohužel, starý režim nás hodně poznamenal. Za dvacet pět let jsem trénoval pouze pět mužstev, v okruhu asi patnácti kilometrů, podařilo se mi čtyřikrát postoupit, a dvakrát být podzimním mistrem, a s mužstvem Bad Pirawart dvakrát po sobě postoupil až do divize. Za tuhle práci, jsem byl odměněn a v roce 2010 vyhlášen nejlepším trenérem Dolního Rakouska všech soutěží, až po třetí ligu, toho si jako cizinec velmi vážím. Předání asi metrového poháru proběhlo v poločase mistrovského utkání. Předal mi to funkcionář rakouského svazu ( byl jsem v šoku, protože jsem o ničem dopředu nevěděl) za velkého potlesku všech přítomných diváků. Ještě mám jeden příklad v rozdílu přístupu a myšlení,jednou přišel do kabiny pán ( stáří 70 let ) a požádal mě jestli může s námi trénovat, řekl jsem, že s tím nemám problém,ale musí s tím souhlasit mužstvo a to souhlasilo. Pán byl bývalý tenista a s námi trénoval, asi rok a půl. Nikdo se nepozastavoval nad tím jakou má rychlost, koordinaci, nebo herní dovednosti při pravidelném fotbálku. Musím ještě podotknout, že v Rakousku má každý tým béčko a trénují společně. Myslím, že u nás by tohle bylo nemyslitelné, protože je to hodně o toleranci, respektu a úctě. Mám s tím vlastní nedobré zkušenosti. Chodím s tebou a starýma pánama v zimě na fotbálek do haly, zde jsem byl osočen jedním o 20. let mladším hráčem, že on nebude přece za mne běhat. Byl jsem v šoku a přestal jsem chodit.
