SK Zlechov

Po delší době se pouštím opět do rozhovorů s osobnostmi zlechovského fotbalu. A myslím si, že dnes tu se mnou sedí opravdu novodobá legenda.  Borec, který spolehlivě kryl záda svým spoluhráčům spoustu sezon. Dovolím si tvrdit, že nejdéle ze všech odvážných mužů, co se kdy ve Zlechově mezi tři tyče postavili. Spolehlivý, skromný a spíše tichý, věčně vysmátý pracovitý  kluk, ač staroměšťák tak zlechovský patriot Jirka Vendel. Nazdar kamaráde.

1. Vidím, že okolo tebe poskakují dvě ratolesti, takže si užíváš i roli otce?

Tuto roli si užívám něco už 6 let a dá-li Pán Bůh, tak se někdy v období startu jarní části sezóny budu muset dostavit ještě s nějakou pozorností do kabiny, jak už to bývá zvykem s každou novou ratolestí.

2. Vraťme se, ale na začátek, jak jsi se vlastně do Zlechova, ty staroměšťák, dostal? Já si to pamatuju celkem přesně, ale co ty? Vzpomeneš si  ještě, jak jsi seděl za bránou a sledoval trénink místních dorostenců a v 17 letech jsi nechtěl o chytání už ani slyšet.

Kdyby tehdy ve Zlechově nebylo poměrně silné zastoupení staroměšťáků v dorostu i mužích, tak bych asi s tebou tento rozhovor nikdy nedělal. Přivedl mě tehdejší hráč dorostu a kamarád ze základky Aleš Bárta, který mě to čas od času s důležitostí připomene. Ale není úplně pravda, že bych o chytání před dvaceti lety nechtěl ani slyšet. Bylo to po čtyřletém období, poté, co jsem se rozhodl ze dne na den skončit v žákovské ligové soutěži ve Starém Městě, kdy mě to zase začalo táhnout zpátky k fotbalu, a asi jsem jen potřeboval někoho, kdo by mě chytil za límec a dotáhl kamkoliv na trénink.

3. Vybaví se ti ještě nějací spoluhráči z dorostu a zážitky z té doby?

Samozřejmě, některé jména sice časem v paměti blednou, ale tehdejší stabilní jedenáctku bych snad ještě poskládal. Základem úspěchu byly zlechovští kluci, do toho pět staroměšťáků a pár dalších přespolních. Asi budu mluvit už jako zasloužilý veterán, ale s odstupem času člověk vidí, jak byl věk dorostence bezstarostný. Jestli se vyhrálo nebo prohrálo, nebylo v té době zase tak důležité, protože v kabině patnácti přibližně stejně starých dospívajících kluků vládla všeobecná pohoda. Do toho mladý trenér (autor rozhovoru) a o zábavu bylo vždycky postaráno. Převážná část kabiny se potkávala na různých chatách, oslavách a dalších akcích, takže jsme spolu trávili celkem hodně času. Škoda jen, že pouze hrstka z těchto šikovných fotbalistů, to zkusila v mužích a i ti, co to zkusili, většinou dlouho nevydrželi. Nutno poznamenat, že v té době byla úroveň prvního zlechovského mužstva taková, že sotva dospělí nováčci si museli na střídačce odsedět pár zápasů, než se vůbec dostali na hřiště.

4. Proti komu jsi poprvé oblékl dres Zlechova a vybavíš si i soupeře a výsledek, mně se to nějak nevybavuje. Jen si vzpomínám, že tě hned přetáhli do mužů, kterým se zrovna tou dobou moc nedařilo a tam jsi snad vychytal vítězství 1:0 nebo remízu 1:1 proti silnému týmu Slovácka C na jejich hřišti, ale to určitě nebyl tvůj první mač.

Já bych řekl, že to bylo ve Vlčnově, kde jste mě snad po 2-3 trénincích (a hlavně 4 letech, kdy jsem fotbal hrál nanejvýš v tělocviku na střední, ale rozhodně jsem nechytal) najednou poslali do brány tehdy snad proti vedoucímu mužstvu tabulky. Pamatuji si to proto, že jsem to vůbec nečekal, zvlášť když v kabině byl brankář, který tam chytal nějakou dobu přede mnou. Dopadlo to nad očekávání dobře (1:1) a za chvíli přišla nabídka z mužů. Tam si úplně první nástup do soutěžního zápasu přesně nepamatuji, protože jsem pár zápasů sledoval jen ze střídačky, ale mohlo to být na hřišti Slovácka C, s chycenou penaltou za nepříznivého stavu 0:1 a nakonec výhra 2:1. Začátky byly velkolepé. Ale aby to nevypadalo moc namyšleně, tak si také na stejném hřišti vzpomínám na gól z půlky. Ale ten byl opravdu z půlky hřiště.

5. Napadlo tě tehdy, že to bude na tak dlouho? Jaký byl původní plán o délce kariery?

Nikdy jsem o fotbalové budoucnosti moc nepřemýšlel a hrál jsem, protože mě to bavilo. Rozhodování o tom, jestli jít ještě do další sezóny nebo ne, přišlo až po dalších patnácti letech, ale už z úplně jiných důvodů než, že by mě to přestalo bavit.

6. Kdo po tvém přechodu do mužů vedl tým jako trenér? A kteří spoluhráči okupovali kabinu? Byl tam někdo, s kým sis hned sedl do noty, nebo byla adaptace o to těžší, že jsi byl staroměšťák a místní jsi moc neznal?

Tým vedl pro mě tehdy úplně neznámý, ač staroměšťák, Jiří Kraml. V kabině jsem znal pár kluků, s kterýma jsem hrával už ve Starém Městě (Michal Tománek, Luboš Lesa, Rýša Obdržálek, Peťa Štangl), ale i kdyby tam nebyli, tak i všichni ostatní byli takovými osobnostmi, že jsem to cítil spíše jako výsadu, že s nimi můžu hrát a byli naprosto skvělí v tom, jak mě i další kluky z dorostu přijali. Bylo to natolik soudržné a řekl bych i kvalitní mužstvo, že i nováček cítil podporu, jak na hřišti díky výkonu zkušenějších borců, tak i mimo něj. Nerad bych na někoho ze spoluhráčů zapomněl, ale pokusím se kromě výše jmenovaných alespoň pár dalších jmen: Milan Březina, Hynek Vaněk st., Zdena Sonntag, Jara Kedra, Pavel Zajíc, Mira Velcr st., Libor Ondrůšek, Libor Rosůlek, Petr Jakoubek, Luba Bureš, Zdena Psotka, Tomáš Novotný, Leoš Machala, Jožka Juřík, Laďa… a už mně vypadávají příjmení, takže ještě by se našlo pár dalších.

7. Vcelku rychle ses stal brankařskou jedničkou, vzpomeneš si, kdo ti dělával dvojku?

Když jsem došel, tak tam byl Peťa Jakoubek, s kterým jsme si vždycky rozuměli a dlouhé léta se střídali a neřekl bych, že někdo byl dvojka a někdo jednička. Prostě to dobře fungovalo a střídali jsme se, jak bylo potřeba. Nikdy jsem ve Zlechově nezažil, že by mezi brankáři byla nějaká nezdravá rivalita, spíše jsme si snažili navzájem vyhovět.

8. Za ten dlouhý čas se vystřídala za kormidlem Zlechova i spousta trenéru, na kterého nejraději vzpomínáš a kdo podle tebe nejvíc ovlivnil tvoji karieru?

Pokud se to tak dá nazvat, tak mou kariéru nejvíce ovlivnil můj trenér v přípravce, který chtěl vyměnit po debaklu v poločase brankáře a poslal mě z hrotu na opačný konec hřiště a od té doby jsem, až na pár výjimek, zůstal věrný třem tyčím. To bylo samozřejmě ještě ve Starém Městě. Za těch 20 let ve Zlechově, se zase tolik jmen na trenérské pozici nevystřídalo. Jako autora rozhovoru a mého prvního trenéra ve Zlechově tě nemůžu nevzpomenout a v mužích pak dlouholetý trenér Jiří Kraml. Dále pak Ivo Šimčík, Libor Rosůlek, Pavel Nožička a na chvilku Jan Kameník a Jaroslav Vanda. Všichni mě něco dali a mají můj velký obdiv, že se do takového dobrodružství vůbec pustili a často dokázali s mužstvem velké věci. Každý má své zásluhy a proto bych nechtěl někoho vyzdvihovat. V pozadí stál ale ještě jeden neméně důležitý muž, který se staral o chod klubu celých těch 20 let a měl na zlechovském „zázraku“ svůj velký podíl. Byl jím Bohumil Obdržálek, který měl, jak všichni víme, neskutečnou vášeň pro místní SK a doufám, že ho to úplně neopustilo.

9. Je těžké pro gólmana na vesnici fotbalově růst, když málokde mají speciálního trenéra brankařů, kde ty ses učil dovednostem, když pomineme tvůj přirozený talent?

Je to určitě složitější, a pokud se má něco naučit, potřebuje trenéra stejně jako hráči. Ale i ve Zlechově se na čas ukázali světlé výjimky, které se ujaly role trenérů brankářů. V mých zlechovských začátcích to byl Petr Valenta a za éry Pavla Nožičky přišel Zdeněk Šnajdar. Mezitím samozřejmě hrající trenér Petr Drobisz. Jinak jsem se učil v žácích hlavně tehdy u druholigových brankářů, kteří v té době chytali ve Staré Městě a snažili se nám něco předat. Nejvytrvalejší byl ale nenápadný pan Vavřeník, který se mně věnoval v žákovských letech. V mužích už je to spíše o získávání zkušeností než o učení se novým dovednostem.

10. Měl jsi nějaký brankařský vzor?

Možná proto, že já jsem to s balónem nikdy moc neuměl, se mně s lehkou nadsázkou líbil bláznivý styl Reného Higuity, který se nebál vzít balón a vydat se na sólo přes celé hřiště (občas se mu povedlo balón předat soupeři a inkasovat). A hlavně jeho nejznámější kousek v přáteláku proti Anglii, kdy z čáry vykopával „škorpionskou patičkou“ letící míč za jeho záda, jsem chtěl také někdy zkusit v zápase, ale nenašel jsem dostatek odvahy k případnému ztrapnění, pokud by se to nepovedlo.

11. Ve Zlechově jsi zažil úspěšné sezóny, ale i takové, kdy se to zachraňovalo v posledních kolech. Na které období rád vzpomeneš? Asi na to první, ale co fungovalo, když se mužstvu nedařilo?

Ve své době jsme byli mistři v umění dotahovat špatně rozehraný podzim dobře odehranou jarní částí. Řekl bych, že jsme v kabině vzpomínali nejčastěji na to, kolik nejméně bodů jsme měli po podzimu a jak jsme to na jaro zachraňovali a dokázali skoro nemožné z beznadějně posledního místa. Byl to náš nechtěný folklór, kterému se teď člověk rád zasměje. Většinou nás vysvobodila zimní přestávka, soustředění před jarní částí a také řada stmelovaček, kdy jsme si prostě řekli, že je potřeba dát mužstvo dohromady i jiným způsobem, než poctivým tréninkem. Kupodivu se to přes veškerou tělesnou únavu po takové akci dobře osvědčilo a šli jsme do zápasu s opoznání menší křečí.

12. Když to mužstvu moc nešlo, neměl jsi chuť se na to vykašlat a jít jinam, měl jsi nějaké nabídky?

Lhal bych, kdybych tvrdil, že jsem si taky neprošel nějakou krizí, ale s tím se setká během tolika let snad každý. Paradoxně se nabídky objevili až v době, kdy jsem na nějaký přestup neměl pomyšlení a hlavně už jsem byl lehce za zenitem a spíš jsem řešil, jak to stíhat alespoň ve Zlechově.

13. Fotbal a zranění jdou ruku v ruce, co ty? Obešlo se to bez šrámů nebo máš nějakou památku?

Na koleně pár stehů po zranění a dvou operacích zůstalo. Krátce potom to vypadalo, že už se mezi tyče nevrátím, ale práce chirurga a péče drahé polovičky mě dali koleno do takového stavu, že jsem mohl odchytat ještě dalších 7 let.

14. Už jsme tady vzpomenuli trenéry, ale co hráči, poskládal bys pro nás tvoji ideální jedenáctku?

Pokud bys mně dal soupis všech hráčů, kteří ve Zlechově během posledních 20 let nastoupili, tak bych ti tu jedenáctku z kamarádství k ostatním stejně neposkládal. Ale jedno vím jistě. Já bych v bráně nebyl, byli tam i lepší.

15. Dělal jsi brankařské duo spolu s Petrem Drobiszem, jak vzpomínáš na tuto etapu své kariéry, kdy jsi po mnoha letech nebyl jedničkou a jaká byla s Petrem spolupráce? Přece jen přišel z velkého fotbalu a měl co nabídnout.

Přesto, že šel hrát na dědinu, tak jeho chuť do práce byla obdivuhodná. Na tréninky nechodil jen z povinnosti, ale snažil se čas smysluplně využít a měl vždycky nachystaný trénink pro brankáře, takže mě tréninky s ním určitě bavili, přestože jsem věděl, že po stránce dovedností v bráně mu nemůžu moc konkurovat.

16. V čem bylo podle tebe kouzlo Zlechova, že jako jediný tým od reorganizace soutěže v roce 1992  až do posud nikdy neopustil 1.B třídu?

Asi toho bude víc, ale vždycky jsme dokázali zabrat a soustředit se na každý jednotlivý zápas, když to bylo nejvíce potřeba, přestože to při pohledu do tabulky mohlo vypadat beznadějně.

17. Všechno se nějakým způsobem vyvíjí, vidíš nějaký rozdíl mezi hráči, když jsi začínal v mužích ty a dnešními mladými hráči?

U mladší generace se asi trochu změnilo vnímání autority trenéra. Když dal trenér nějaké pokyny, tak si dřív nikdo nedovolil o jeho rozhodní nahlas polemizovat, ale šel na plac a nějak se s tím popasoval. Stejně tak spoluzodpovědnost za mužstvo a to, že ostatní v tom nenechá, i když nedodržel životosprávu a večer před zápasem se mu to nečekaně vymklo z kontroly, tak si nikdo nedovolil nepřijít a nenastoupit. Pak je to také o tom, co je hráč schopný pro fotbal obětovat. Co znám starší kluky, tak v průběhu sezóny mimo zdravotní důvody chyběli jen výjimečně a víkendy podřídili rozlosování. V poslední době je na zápas omluvenek mnohem více i z jiných důvodů. Ale do jisté míry to chápu, protože jsem v tomto ohledu také nebyl vzorným příkladem.

18. A když už jsme vzpomenuli Peťu Drobisze, nemůžeme zapomenout ani na Jirku Kowalíka a dalšího exligového Honzu Kuzmu, který zde taky krátce působil. Co tito borci přinesli do kabiny potažmo na hřiště?

Vzhledem k tomu, že to byli starší zkušení borci, tak měli jistý větší nadhled nad různými situacemi, jak na hřišti, tak v kabině. A jejich zážitky z vyšších fotbalových pater dokázali bavit celou kabinu. Samozřejmě na hřišti se točila hra kolem nich, i když to někdy bylo na škodu. Soupeři samozřejmě věděli na koho si dát pozor.

19. Ty jsi před touto sezónou byl součástí výměny mezi Zlechovem a Starým Městem, kdy ty jsi putoval na Širůch a opačným směrem přišel Tomáš Vanda. Angažoval ses nějak v tomto přestupu, bylo tvým přáním si na staré kolena ještě zahrát za Starák, kde jsi doma? A jaké jsi měl pocity, když jsi na turnaji nastoupil proti svým dlouholetým spoluhráčům, byla znalost soupeře výhodou?

Shodou okolností bydlíme s Tomášem v jednom činžáku, takže naše občasné potkávání na pavlači mělo jasné téma. A v době, kdy už byl čas přenechat místo mladším a perspektivním, byl nejlepším adeptem na doplnění brankařské dvojice po mém odchodu. Tak jsem mu tuto výměnu nabídl a po pár týdnech na ni kývl. Přiznávám, že tam byla i trocha nostalgie a plán zakončit vše tam, kde to začalo. Na turnaji to byl zvláštní pocit, na jednu stranu prohra v novém dresu, na druhou stranu jsem to klukům přál a měl jsem možnost na vlastní kůži pocítit, že na tom nejsou zase tak špatně a mají šanci se poprat o body i v 1.A.

20. Sem tam tě zahlídnu ve Zlechově na fotbale, sleduješ výsledky a počínání místních borců v 1.A třídě a jsi zastáncem názoru, ať se mladí otrkávají ve vyšší soutěži, nebo si myslíš, že se měla hrát jen 1.B?

Na zápasy se dostávám poměrně zřídka, ale všechno sleduji na internetu a často volám novému předsedovi klubu, abych se zeptal na průběh zápasů. V době, kdy se rozhodovalo o tom, jestli jít výše nebo ne, tak byla kabina rozdělena na dva tábory. Část byla pro, část proti. Já jsem byl rozhodně pro, i když jsem věděl, že to bude hodně těžké. To se potvrdilo, ale nelitoval jsem toho a jsem vděčný za tu zkušenost a za ten pocit, když se podařilo poprvé získat 3 body. Zkušenosti z vyšší soutěže, hlavně pro mladé kluky, se budou určitě jednou hodit. Pokud by se to náhodou nepodařilo udržet, tak se nic hrozného neděje, jen se klub vrátí zpátky, tam kde byl předchozích 20 let.

21. Jirko, co ti v poslední době udělalo radost a těšíš se už na Vánoce?

Radost mně udělala žena, když mně oznámila, že se můžu těšit na další malý zázrak. Vždycky jsem se těšil na Vánoce a těším se i teď s malými dětmi, i když jsou přípravy o to náročnější.

22. Poslední otázka, co bys popřál a poradil celému SK do nového, snad lepšího roku?

Celému SK bych přál, aby se fotbal pořád hrál, protože jak je vidět na osudu některých okolních dědin, tak to není samozřejmost a stojí to hodně úsilí. Aby se hrálo pro radost samotných hráčů, fanoušků i všech kolem, kteří se na chodu SK podílí. A když se zrovna nedaří, tak pamatovat na to, že je to pořád „jen“ fotbal, protože v životě jsou i důležitější věci. Ale vykládej to klukům po prohraném zápase, do kterého dali všechno J.

Jiří Kočenda