Miroslav Bednařík (1. část)
Všechny zdravím, podařilo se mi domluvit si rozhovor s člověkem, který se fotbalu a tréninku věnuje celou dobu, co ho znám a dost možná ještě déle. Troufnu si ho považovat za znalce a pamětníka nejen místních poměrů. Bývalý hráč, úspěšný trenér a zasloužilý zvěrolékař Mirek Bednařík. Ahoj, Mirku.
1 - Lidé si tě hlavně pamatují jako fotbalistu a trenéra, málokdo však ví, že jsi začínal jako hokejista, a že i díky tobě se vlastně k hokeji dostal jeden tvůj kamarád, který později v tomto sportu vynikal. Čím to, že u tebe nakonec vyhrál fotbal?
Jiří, zdar, rád tě vidím, rád zavzpomínám, ale podle první otázky vidím, že to bereš z gruntu. Tak jo, pojďme na to.
Jako hokejista se nedá říci, ale hokej jsem hrával. Nechci říci, že tenkrát byla taková doba a dnes je jiná, ale bylo úplně přirozené, že téměř všichni kluci sportovali. Přišli jsme ze školy, odložili tašku a šli na hřiště, nebo do uličky zahrát tenis, nebo blbnout na kole, a protože jsme ve Zlechově měli rybník a v zimě ještě mrzlo, tak jsme skoro každý zimní den byli tam. Nevím zcela přesně jak jsem se dostal s hokejem do Jiskry St. Město, ale byla to moc krátká epizoda, protože jsem na rybníku, když jsme hráli jen tak bez bruslí, spadl a zlomil si ruku. Jednou, když jsem šel z hokejového tréninku, mě potkal můj kamarád Dušan Hapala, a protože byl talent o 2 roky větší, šel tam a rozdává hokejovou radost do dnes. Otázce proč vyhrál fotbal ani nerozumím, to bylo jasné jako, že je den a noc.
2 - Byl jsi od mládí takovým vůdčím typem, jak tě známe a jaké vůbec byly tvoje začátky. A mohl bys nás provést tvou fotbalovou kariérou?
První část otázky nechám bez komentáře. Gró fotbalové hráčské kariéry je spojeno se Zlechovem, ať TJ Sokol, nebo později SK Zlechov. Myslím si, že registrace tenkrát byla možná asi od 9 let, takže jsem poprvé za Zlechov nastoupil v roce 1970, až se mi z toho docela zatočila hlava, jak je to dávno. Fotbal jsem žral, protože mě to bavilo, byl jsem na hřišti skoro pořád, to byl asi rozdíl proti tomu, co je dnes, kdy hlavně rodiče vidí své ratolesti v „ Barce“a jim samotným pro to lýtka nehoří. Tak jsem každou neděli s roční pauzou nastupoval za Zlechov do 18. 6. 1995, v tomto zápase jsme doma porazili Lubnou 4:1 (Rosůlek 2, Bednařík, Cimbálník ) a zachránili 1. B pro další sezony. Sezónu 1992 až 1993 jsem hrál I. A třídu v TJ Družstevník Střílky. Úplně poslední mistrák jsem hrál, dnes už ani nevím proč po třech letech 27. 9. 1998, co by hrající trenér Zlechova, v derby s Tupesy, výsledek 1:1, 400 diváků a v 82. minutě jsem za zdržování dostal Č. K., zavazoval jsem si kopačku. To byla definitiva fotbalové kariéry. Částečné působení v dorostu Hanácké Slavii Kroměříž a angažmá v roce 1983 v Jiskře Staré Město se ze studijních a jiných důvodů neuskutečnilo.
3 - V kolika letech jsi poprvé nastoupil za muže a vybaví se ti proti komu to bylo?
Většina odpovědí je obsáhlá, protože mám hodně dokumentace zejména z doby trenérské, ale na tuto otázku pouze to, že to bylo v 16 letech proti komu netuším. Od 17 to bylo trvalé.
4 - Kterou svou hráčskou sezonu ve Zlechově považuješ za nejlepší a kdo s tebou v tu dobu nastupoval?
Já to beru celé jako jednu sezónu. Bylo to období, kdy jsme šli od úplného dna, tenkrát ještě existující základní třída IV. A až do župní soutěže I. B, župa tenkrát pokrývala dnešní Zlínský kraj a okres Hodonín, z kterého byla větší část našich soupeřů. Musím však říci, že i když jsme hrávali nižší třídy, tak jejich úroveň byla velmi solidní. I když jsme někdy postupovali díky reorganizaci, nikdy nám to radost nezkazilo. Fotbal nás bavil, byl to náš život, byli jsme opravdový kámoši, když se ptáš na spoluhráče, nechtěl bych zapomenou na nikoho, ale nebylo by férové, kdybych nevzpomněl osu 4,6,8,10 (Kunovjánek, Hrabec, Bednařík, Psotka), kéž by se alespoň kousek té doby vrátil, cosi jsme odehráli a taky cosi vypili. Nejde zapomenout na derby a těch bylo. Zmíním, když jsme doma porazili Tupesy 4:1, nevím však v kterém to bylo roce a postoupili do okresu, na hřišti více jak 300 diváků, za 2 hodiny hospoda ve Zlechově, která byla tenkrát jediná, byla zcela suchá, vypita do poslední kapky, to byly ty sezóny.
5 - Měl jsi nějaký fotbalový vzor nebo jsi razil svůj styl?
Vzor jsem neměl. Ani ho nehledal moc ve vysokých patrech, spíše jsem preferoval oblastní, regionální scénu, tam hledal to dobré, čeho se dalo využít a to mi vydrželo dodnes. Vždycky jsem se snažil pohybovat a orientovat v prostředí, které je pro mě reálné. Je třeba být maximalista, ale musí si člověk najít své hřiště, odhadnout svůj strop, jinak by se jen trápil a to by se mohlo stát i v případě nenaplněných vzorů.
6 - Jistě pamatuješ i družbu s Mrlínkem a krásný turnaj O pohár zemské osy. Vyhrál jsi ho někdy?
Mrlínek, to byla nedílná součást našich několika sezón. Na otázku odpovídám ano, vyhráli jsme ho 3krát, dokonce mám doma z roku 1982 pohárek za střelce turnaje. Nejde zapomenout na celodenní nedělní výlety, vyjíždělo se v 6 hodin, ohromná zábava, ale to myslím vážně, plný autobus fanoušků, část šla na Hostýnek a pak všichni juchali v Mrlínku. Mrlínek měl pro nás plus i v tom, že vždy kolem desáté přišel fotograf a domů jsme jeli již i s foto. Na poslední fotce jsi taky, tak víš o čem mluvím. Družební akce byly bezvadné, ale náročné po všech stránkách, těžká byla rána poté, pro fotbal vše.
7 - Ale i ve Zlechově býval hezký turnaj, mně osobně utkvěl v paměti zápas proti Starému Městu, za které v té době nastupovali takový hráči jako Ševela, Hrubša, Kraml, Ludvíček, bratři Machálkovi a vy jste je tehdy porazili 1:0, vybavuješ si ten zápas? Mám dojem, že gól dal tehdy Pavel Stehlík, oprav mě jestli se pletu.
Jo, tak to bývalo, hodně oddílů pořádalo turnaje, Zlechov nebyl pozadu. Byly to většinou okolní mužstva, derby, všichni známí, byl to zejména pro fanoušky svátek. Když přijela Jiskra, tak o to více, je pravda, že přijeli kompletní a hlavně s novým trenérem, proto se všichni chtěli ukázat v co nelepším světle i ty hvězdičky, které jsi jmenoval. Skutečně jsme je klepli, gól nevím, asi Stehla.
8 - Turnaje měly své kouzlo myslíš, že by stálo za to je obnovit?
Otázka k velké úvaze. Ani si nevzpomínám na poslední turnaj, asi jako trenér Boršic v roce 2001 v Buchlovicích. Dívám-li se na to z pozice trenéra, upřednostňuji přípravné zápasy sólo, ale jako popularitu pro fotbal, probuzení fanoušků a jejich propojení s klubem, tak proč ne.
9 - Troufneš si říct, kolik gólů jsi za svou kariéru dal, a který byl podle tebe nejhezčí, a který nejdůležitější?
Zase jsme u statistiky, jako trenér to hráčům vedu, ale sám u sebe nevím. V pokročilejší době mě určitě zastínil Libor Rosůlek, ale zejména dříve jich pár bylo. Musím říci, že jsem se do šancí dostával moc, ale taky hodně spaloval. Nejdůležitější, netuším, každý je důležitý, dobré bylo, že jsem měl výborné spoluhráče a vzpomínám, že jedno jaro to bylo 16 banánů.
10 - Byl jsi snad první hráč, pokud se dobře pamatuji, co ze Zlechova odešel někam na hostování. Bylo to do Střílek, kde tehdy šéfoval pan Robotka a přivedl do Střílek spoustu zajímavých hráčů. Jak na tu dobu vzpomínáš a co ti to dalo?
Ano, v létě 1992 jsem šel na roční hostování do Střílek, ambiciózního nováčka I. A třídy. Nejsi starý, ale již pamatuješ, ano Robotka to byla duše tamního fotbalu. Střílky brávaly soupeře v I. B třídě po nás, proto byl Robotka každou druhou neděli ráno ve Zlechově a při tom do mě ťukal, až se to uskutečnilo. Na Střílky vzpomínám hodně a rád, dodnes hráváme stará garda. Byla tam skupina výborných starších hráčů, doplněna fotbalovými vojáky z celé Moravy, sedlo si to. O závěru sezóny se musím zmínit, to jsem před tím ani nikdy poté nezažil. Hráli jsme v Bojkovicích, šlo o to kdo z koho do župního přeboru, poločas vedeme 1:0, nadějné, 47 min. Č.K., 49 min. P.K., 53 min. P.K., vše proti nám, ale ten se již nekopal. Robotka řekl: „Já vás platím, budete poslouchat.“, museli jsme do kabin, kontumačně, mínus body, pokuta a vymalováno. Co mně působení ve Střílkách dalo, fotbalově zajímavé,ale hlavně nezapomínám na dlouhé diskuze o fotbale s Milanem Harvánkem a v tom jsme pokračovali i mockrát později.
11 - Býval jsi vždycky útočník, ti většinou ale na konci kariéry končí na stopéru. Tebe ten to osud nepostihl, jakto?
Hrával jsem i v záloze, ale vždycky mě to táhlo dopředu. Byly některé zápasy, kdy jsem hrával i stopera, říkalo se zametač, ale to mě fakt nebavilo. Možná i u mě by se to naplnilo, že skončím vzadu, ale asi jsem to nestihnul, začal jsem cítit kolena a radost, kterou mně fotbal dával dřív se vytrácela. Když jsem hned po navazující letní přestávce začal trénovat, tak jsem již do hry nechtěl, proto že hrající trenér není funkční.
12 - Jak jsi to měl se zraněním, měl jsi nějaké?
Ono se to nějak ukládalo do těch kolen, taky jsem někdy měl odpočinout, ale byl jsme blázen, myslel si naivně, že by to beze mne nešlo. Jeden ulomený zub a prý přetržené postranní vazy, to byla perlička. Pepa Hrabec mě v neděli večer přivezl do nemocnice, MUDr. Jalůvka rozhodl, ráno budeme operovat. Říkám: „Pepo jedem domů, protože doktoři budou po neděli nadržení na řezání a bude se jim hodit i moje koleno.“. Ráno se to potvrdilo, MUDr. Pavlík řekl natažené vazy, 14 dnů sádrová objímka a bylo dobře.
13 - Kde jsi končil svou fotbalovou kariéru?
Kde začal i skončil. Bylo to ve Zlechově 18. 6. 1995 v zápase Zlechov:Lubná, a potom ještě již vzpomínaný zápas po tříleté přestávce, jako hrající trenér, v derby s Tupesy, ale to bylo již nějak navíc.
Závěrem musím dát svoji teorii štěstí a radosti, štěstí je kouzelné, zázračné, je to však již kalkulovaný okamžik, očekávaný, maturita, státnice, narození dítěte, jeho první zub, atd., je to ohromný pocit, úleva, blaho, ale RADOST je okamžitá, bezprostřední, spontánní, která nastává v jediný okamžik při VSTŘELENÍ GÓLU, právě pro tu nemožnost načasování je to zázrak. Proto kdo můžete, važte si toho a hrajte co nejdéle. PŘEJI VŠEM MOC ŠTĚSTÍ, A KDO JEŠTĚ MŮŽETE, I MOC RADOSTI.
V této části se nám Mirek představil jako hráč, příští týden si budeme povídat o jeho trenérském životě.
